Celá moje kauza začala na jaře roku 2017, kdy jsem byl v německém městě Ettlingen v obchodu s drogérií zadržen jako podezřelý z krádeže. Na místo přijela policie. Žádné kradené zboží jsem neměl, u sebe v batohu jsem měl akorát teleskopický obušek, ktetý je v Německu, na rozdíl od ČR, nelegální. Obušek mi byl zabaven, dostal jsem 100 Euro pokutu, ktetou jsem na místě uhradil, a tím pro mě celá věc skončila.
Asi rok poté mi začaly na adresu trvalého bydliště chodit obsílky. Problém byl, že v tu dobu jsem na adrese již reálně nedržoval. Za to tam dodnes bydlí můj otec, který se jmenuje stejně jako já. Na dopisech ze státního zastupitelství a následně ze soudu v Ettlingenu nebylo nikdy uvedeno žádné datum narození, tudíž dopisy přebíral můj otec, ne já. Dopisy navíc byly psány převážně německy, bez českého překladu. Výsledkem bylo, že jsme pořádně nevěděli, čeho se dopisy týkají a některé z nich jsem ani vůbec nečetl.
Nicméně, jak jsem zjistil až mnohem později, šlo o obvinění z krádeže, předvolání k soudu a rozhodnutí od soudu. Soud mě tímto způsobem potrestal pokutou cca 2 tisíce Euro, podmíněným odnětím svobody a povinností hlásit se každý týden u probačního pracovníka v Ettlingenu. Ettlingen je město vzdálené asi 700 km od Prahy, kde bydlím. Já v Německu nemám žádné bydliště, práci, příbuzné, prostě nic… Přibližně rok po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí soud ještě rozhodl o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný. To bylo někdy v létě 2021.
V září 2021 jsem byl lustrovám policií v Dortmundu kvůli špatnému parkování. Tam bylo zjištěno, že je na mě vydán zatykač, a byl jsem okamžitě převezen do vězení na výkon trestu. V tu chvíli jsem ještě netušil, o co jde. Neměl jsem právníka, neuměl jsem Německy. Naštěstí se domluvím alespoň anglicky, ale přestože většina pracovníků tamní vězeňské služby také mluví anglicky, moc se k tomu neměli.
Nejdřív jsem byl přes 3 týdny v JVA Dortmund, kde jsem čekal na převoz poblíž Ettlingenu. Po celou dobu, dokud jsem nebyl převezen, jsem nevěděl, za co jsem uvězněn. Nebylo mi to sděleno. 23 hodin denně jsem byl zavřený na cele cca 3×2 metry. Naštěstí jsem tam měl alespoň televizi a byl jsem na cele sám. V tu dobu bylo nutné být po nástupu 2 týdny v karanténě, pak následoval přesun na jinou celu, kde už jsem si musel za televizi platit každý měsíc 15 Euro. Telefonovat příliš nešlo, nechali mě jen na začátku a pak přibližně jednou týdně. S tím, že jsem nevěděl, co se bude dít, a nutně jsem potřeboval pomoc z venčí. Vše, co jsem potřeboval, byl hrozný problém a stálo to spoustu nervů a dohadů. Co se týče programu, budík vždy cca v 6 hodin, snídaně, oběd mezi 11 a 12 hodinou a večeře kolem 17 hodiny s tím, že od pátku do neděle se večeře (rozuměj spoustu suchého chleba a k tomu trochu pomazánky, sýru nebo uzeniny) dávala dohromady s obědem. Sprcha byla jen dvakrát týdně. Vycházka na hodinu denně, většinou někdy ráno. Vzhledem k tomu, jak je Dortmund daleko od Česka, jsem nenarazil na jediného Čecha, ale ani Slováka. Vedle Němců tam byli hlavně Turci a Poláci. Moc jsem tam s lidmi nemluvil, jen občas jsem s někým prohodil pár slov anglicky.
Po několika týdnech jsem byl konečně transportován. To je taky zážitek – v autobuse jsou místnůstky pro 2-4 lidi a plastové sedačky jsou při delší cestě strašně nepohodlné. Výslužka na cestu je vždy stejná – litr vody v kartónové krabici, kus ovoce a chléb se sýrem. Jede se od věznice k věznici, kde se vždy někdo vyloží a jiný zase přistoupí. Kolem oběda bývá delší zastávka v nějakém vězení, kdy proběhne oběd.
Cesta do Heimsheimu mi trvala 2 dny. Tam jsem musel znovu absolvovat karanténu. S tím, že jsem měl vyhlídky na následné zlepšení, častější volání, bylo to tam hezčí a mělo jít o otevřený vězení. Program v karanténě byl obdobný jako v Dortmundu. Jen televizi už jsem neměl. Ale zlepšení nepřišlo. Alespoň jsem se konečně dozvěděl, že jsem zavřený na 8 měsíců kvůli údajné krádeži, na kterou jsem si nepamatoval, ale spojil jsem si jí s událostí v Ettlingenu, o které jsem psal výše. Každopádně když mi skončila karanténa a měl jsem jít na standardní oddělení, při výměně prádla mi bylo oznámeno, že budu zase přesunut – zpět k Dortmundu, prý někam do Bochumi. Tak jsem čekal další skoro týden, než jsem byl znovu převážen. Cesta tentokrát trvala 3 dny, kdy jsem se například potkal i s na doživotí odsouzeným vrahem. V pohodě.
Skončil jsem ne v Bochumi, ale v JVA Castrop Rauxel, což je věznice s nižší ostrahou pár kilometrů od Dortmundu. Hned od první chvíle to tam bylo lepší než v Dortmundu nebo Heimsheimu. Šlo o areál s parkem a asi 15 budovami. Zůstaly mi všechny moje věci kromě peněz a mobilu. Zezačátku jsem šel, stejně jako všichni ostatní, do oddělení pro nováčky, kde se čeká cca 5 dnů, než vás dají dál. Tady nejde chodit volně po areálu, ale alespoň jsou nonstop otevřené dveře od cely, resp. od pokoje, kde je každý sám. To a volně přístupná sprcha je samo o sobě velké zlepšení.
Po těch 5 dnech jsem byl poslán ven s tím, že se mám „ubytovat“ v domě číslo 11. Tak jsem vzal věci, vyrazil ven a tam jsem po více než měsíci potkal prvního Čecha. Hned jsem si všiml, že po obvodu vězení je čtyřmetrový plot s ostnatým drátem nahoře. Ubytoval jsem se a pokecal s českým kolegou. Rozdíl oproti předchozím zařízením byli ten, vedle volného pohybu, že člověk musel být déle na nohou, protože se vždy kolem 9 večer musel hlásit při sčítání na baráku a stejně tak kolem 7 ráno. Upřímně, to pro mě bylo trochu nepříjemné, protože i když to tu bylo lepší než v jiných věznicích, pořád jsem byl jen ve vězení. Telefonování zde taky nebyla žádná sláva, protože do Česka vyšlo asi na 50 eurocentů za minutu. S tím, že jsem ze svých peněz vyfasoval 50 Euro, což měly být první a poslední peníze až do propuštění.
Naštěstí jsem měl díky spolubydlícímu vězni možnost neoficiálního volání, čehož jsem hned využil. Konečně jsme si pořádně popovídali s přítelkyní. A jelikož jsem mohl volat jen večer a potřeboval jsem s ní mimo jiné řešit právníka, nikomu jinému jsem první dny ani nevolal. Žádný právník se ale bohužel mého případu nechtěl ujmout. Já jsem věc nemohl řešit osobně. A když jsem žádal o poomoc pracovníky vězeňské služby včetně sociálního pracovníka a psychologa, bylo mi řečeno, že mi nijak pomoct nemůžou a že mi ani nemůžou dát žádný seznam právníků, ze kterého bych si alespoň mohl některého vybrat a kontaktovat ho. Neměl jsem naději na žádnou právní pomoc. Pak věci nabraly rychlý spád, když jsem se dozvěděl, že útěk z vězení v Německu není trestný čin, a já se tedy rozhodl utéct. Udělal jsem to hned druhý den po ranním sčítání. Přitom jsem dbal na to, abych neodnesl nebo nezničil žádný majetek vězení. Přelezl jsem plot a cestoval vlakem přes celé Německo až do Čech. Zajímavá zkušenost. Z vězení jsem utekl po cca měsíci a půl.
Udělal jsem to především proto, abych měl konečně možnost domluvit se s nějakým obhájcem, protože jsem byl přesvědčený, že jdem nevinný, a abych se mohl nechat očkovat proti covidu, což bylo ve vězení rovněž nemyslitelné. Obojí jsem udělal a pak čekal, co se bude dít. Samozřejmě jsem také chtěl být de svojí přítelkyní a rodinou. Asi po 3 měsících za mnou přišla kriminálka a začalo se řešit v Česku, zda mě vydají, nebo ne, a zda je trest uznatelný u nás.
Řízení se táhlo přes půl roku, protože jsme s mým advokátem podali odvolání a odpory v Německu. Vydán jsem nebyl a dále se čekalo, jak rozhodnou tam.
Nicméně i přes tuto situaci jsem v září zase cestoval do Německa. Opět jsem měl konfrontaci s policií kousek od Berlína. A zase jsem byl hned převezem do vězení. Po necelém týdnu mě začali převážet směr Dortmund, kde jsem byl chycen loni. Tentokrát převoz trval celý pracovní týden a skončil jsem v Bochumi, v jednom z nejhorších Německých vězení. Dá se to srovnat s Dortmundem, s tím rozdílem, že jsem neměl televizi a bylo nemyslitelné jí získat. Jediná možnost byla koupit jí za 1500 Euro, což mi za to nestálo. Jinak zase 23 hodin denně na cele, jedna hodinová vycházka a všechno problém. V každém případě tentokrát jsem již měl právníka a byla podaná odvolání. Bohužel, soudy vše zamítaly. Uspěli jsme až na poslední chvíli v půlce listopadu, kdy nakonec soud uznal naše důvody a nařídil moje okamžité propuštění. Kdyby to i v tuto chvíli zamítl, musel bych si dosedět celý trest, s tím že jako útěkář jsem měl minimální šanci na podmínečné propuštění po 2/3 trestu. Pak by šlo podat už jen ústavní stížnost, resp. odvolání k evropskému soudu pro lidská práva, ale tam by trvalo řízení roky.
Nakonec jsem tedy byl propuštěn, ale i tak jsem byl ve vězení celkem 3 a půl měsíce. Teď mám nárok na odškodnění, které ale bude menší než výdaje, které jsem měl za dobu mého uvěznění, nemluvě o ztrátě svobody a ostatních následcích, které už mi nikdy nikdo nenahradí. Za ty 2 měsíce, které jsem tam teď strávil, jsem shodil skoro 15 kilo, to podle mě mluví za vše.
Říká se, že vězení v Česku je horší než v Německu. Já jsem v českém vězení nikdy nebyl, tak to asi nemůžu úplně dobře posoudit. V každém případě ani německé vězení rozhodně není žádná sláva. 23 hodin denně na cele, málo jídla, málo hygieny, problematická komunikace s rodinou. Navíc je Německo strašně byrokratické, více než ČR. Co je však v Německu lepší – větší soukromí na cele a fakt, že jsou tam také otevřené věznice, kde se dá volněji pohybovat, komunikovat s rodinou a třeba i pracovat, když má vězeň v okolí vlastní práci. Takové vězení je třeba JVA Castrop Rauxel. Pro mě osobně to tam však žádné zvláštní výhody nemělo, protože mám bydliště i rodinu přibližně 700 kilometrů odtamtud, v Německu nepracuji a ani jsem neuměl mluvit německy. Pro mě tam byl jediný benefit, že se odtamtud dalo snadněji utéct. Všeobecně si myslím, že není žádný velký rozdíl mezi vězením v Německu nebo Česku.
11 komentáře v “Reálná zkušenost z německého vězení”
Filip
(15.4.2026 - 16:14)Celé je to zamotané.
I. Teleskopický obušek není v Německu zakázaná zbraň podle WaffG (pokud není alespoň jedna z jeho tyček pružná, pak ano, pak je). Normálně jej lze legálně koupit a legálně vlastnit, není jenom legální ho mít na veřejnosti u sebe bez dobrého důvodu (sebeobrana není dobrý důvod a ‚turista‘ z ČR nebude mít nikdy dobrý důvod! ) ve stavu, který umožňuje jeho okamžité použití. Je nutno ho mít v pevný škatulce a tu zamknout, třeba visacím zámkem. Pak jde o přepravu a policie nemůže nic. Nicméně slušný člověk nepojede do cizí země s teleskopem v batohu! ♀️
II. Nedokážu si úplně představit, jak mohlo v drogerii vzniknout to, co autor tvrdí. Tak, buďto, byl s něčím lapen za kasou, in flagranti delicto, nebo byl na kamerách. Německo fakt není Tatarstán!
III. Německé soudy a orgány nemohou platně vykázat doručení v ČR, nebo prostě kdekoli jinde, než na území Bundu. Důvod je poměrně jednoduchý: Zustellungsurkunde (ZU). V Německu doručuje soud, Gerichtsvollzieher, což se překládá jako exekutor, a on to je exekutor, ale je to exekutor, soudní vykonavatel a něco jako soudní posluha (plus někdy ještě notariusz) v jednom a pár zákonem vyjmenovaných úřadů. Všichni ostatní musí doručovat via Gerichtsvollzieher. Jde o to, že a) místopřísežná osoba, a k tomu místopřísežná osoba právem předpokládaná, musí zkontrolovat, že to, co je uvedeno na výkazu o doručovací službě, je opravdu vloženo do obálky a b) jde o vrchnostenský, donucovací, způsob doručení, takže ho musí provádět, zase, místopřísežná osoba. To už, v 99% případů, není Gerichtsvollzieher, ale normální pošťák (poštovní služba se pak nazývá Postzustellungsurkunde, PZU). Deutsche Post má na každý dodejně několik místopřísežných doručovatelů, řádně proškolených, kteří PZU provádí. Jednoduše, dostaví se na v ZU uvedenou adresu, zazvoní, a, až na výjimky, může dopis předat dospělé a svéprávné osobě v domácnosti, která prokáže totožnost a zaručí se, že adresátu písemnost předá. Pokud žádná taková osoba není, a pokud je na místě označená schránka se jménem adresáta, pošťák tam zásilku vloží, vyznačí, a tím je doručeno. Pokud ani tato možnost není, pošťák na místě zanechá výzvu a dopis se na 3 měsíce uloží na poště. Oproti našim usancím je však vykonáním tohoto byrokratického postupu považován za doručený, ale pouze tehdy, pokud se adresát na místě zdržuje. Pokud ne, odesílající rozhoduje o tom, zda se má PZU se zprávou o tom, že se adresát má adrese nezdržuje, vrátit odesílajícímu, nebo ho lze přeposlat, pokud je nový Adress orgánu známý. Když by se nedařilo, ani po několika přeposláních, skutečné bydliště adresáta najít, bude ho v místě, kde se má zdržovat, hledat místní Gerichtsvollzieher. To je ale velice výjimečná věc, nicméně stává se a vykázat, našimi slovy fikci, doručení lze jenom na adrese (nebo jiném místě, třeba pod mostem), kde se adresát skutečně zdržuje. Ovšem tohle lze aplikovat jenom v Německu. Nedostatek formy vykázání doručení lze, podle ustálené judikatury, zhojit, pokud je z dalšího jednání strany prokazatelné, že se s písemností seznámila. Uvedu příklad: jestliže, jako pronajímatel, odešlu výpověď klasickým doporučeným dopisem mit Rückschein (s dodejkou), adresát ho převezme, ale u soudu bude tvrdit, že v dopise byl prázdný papír, spor prohraju. Jestliže však dopis převezme a napíše mi dopis, že s výpovědí nesouhlasí, skutečnost, že opravdu obdržel mnou tvrzenou výpověď, bude nesporná. Ostatně, pokud se bavíme o normálním doručení via PZU, ne, že Gerichtsvollzieher musí posílat lejstra do Helgolandu a helgolandskej Gerichtsvollzieher adresáta honit na kole po útesu, tak platba za ZU podle tarifu Gerichtsvollzieherovi je €8.50 (z toho €5.60 obdrží Deutsche Post – regulovaná cena PZU) a doporučený dopis s dodejkou vyjde na €5.95 (€1.11 + €4.85 za Einschreiben und Rückschein). Tohle zná i málo Němců, a pak se u soudu diví.
IV. Aby mohl německý soud platně vykázat doručení v ČR, musí se tak dít podle příslušných směrnic ES. Funguje to poměrně banálně: německý soud přizve místopřísežného tlumočníka do češtiny a soudní písemnost nechá přeložit. Pak podobným způsobem, jako když pakuje ZU, tj., že úředně překontroluje obsah, podle soudní písemnost, její místopřísežný překlad a formulář se žádostí zabalí do obálky a pošle na český okresní soud, který si podle adresy adresáta najde na evropským portálu e-Justice. Soudní úředník, u nás, založí spis o soudním dožádání, dá písemnost a její překlad do zelený obálky podle instrukcí ministerium spravedlnosti a pošle, jako by doručoval českou soudní písemnost. V ČR nastane fikce doručení po deseti dnech uložení na adrese trvalého pobytu, i kdyby co kdyby. Až se vrátí řádně vyplněná doručenka, soudní úředník ji uloží do spisu, vyplní evropský lejstro, na to otiskne razítko, podepíše ho soudce, který formálně dožádání vykonal a pošle do Německa. Až pak má německý soud vykázáno a může pokračovat v činnosti. Ok, u správních orgánů se děje ledasco, ale soudy tohle znají a normálně aplikují – v celý EU.
V. Jo, je možné, dokonce dosti pravděpodobné, že v celým tomto byrokratickým kolečku někdo udělá chybu, a že na základě toho půjde rozsudek zvrátit. Ale není možné, aby soud z Německa posílal veškerou agendu na českou adresu v normální obálce! Jo, někde z Makedonie jo. Z Německa ne!
VI. Když už ho policajti, v Německu, zarestovali, odvezli do věznice, atd.: první, co dělám, jako inostraněc, naléhám: ‚I can call Czech embassy!‘, ne? Logicky. Normálně by za ním, dp tý věznice, někdo z ambasády dojel a vybavil mu kontakt s rodinou a advokáta! ♀️ Sakra, když tohle funguje v Siamu, vykládat, že v Sasku je to jinak, může muklům, ti maj pohádky rádi!
Milos
(18.5.2024 - 18:52)Ja sem sedel ve vice zemi v Evrope a nikdo me nikam neeskortoval .Ani jsem o to nestal
Ivana Malikova
(26.4.2024 - 16:25)Ahoj pred tydnem zatkli moji holku v nemecku, byl nani vydany zatikac, za jak dlouho ji muzou eskortovat do cech? Dekuji
obase.cz
(3.5.2024 - 21:02)Dobrý den. Počítejte cca 30 dní. O.
Karel Peer
(12.1.2023 - 15:39)Ty jsi kamaráde asi upadl na kebuli když si myslíš že není rozdílu mezi věznicemi v Česku a Německu. Fňukáš jak bába a odsedel jsi 3.mesice. Co mají říkat ti,co v této svobodné a právní zemi dostanou 2.roky za čokoládu? Kolik Němců zlodejicku jsi tam potkal? Žádného,viď? Čau. Peer Karel
Milos
(11.8.2024 - 21:10)Ja taky sedel v Nemecku a fakt neni o co stat.Dobry je Svycarsko a severske zeme
Dana
(3.1.2023 - 15:39)Dobrý článek
Vojta
(3.1.2023 - 12:06)No ty musíš být opravdu dement že se vrátíš do Německa kde si utekl z vězení a ještě k tomu jsi byl v pátrání. Ach jo. To je ta těžká debilita Čechů!!!!!
obase.cz
(3.1.2023 - 18:45)Každý národ má svoje blbce. Ale jen Češi se za blbce považují dobrovolně.
Patriot
(2.6.2024 - 11:29)Dost drsná zkušenost a skutečný cvok, když mu to jednou nestačilo a jel do Německa znovu.
Kamila
(3.1.2023 - 10:41)No drsný příběh tedy .Kdysi se muj ex pritel dostal do vazby v Německu za stejnou věc jako vy .Nikoho nezajímalo co je pravda a co ne .Tam prý vy musíte dokázat svoji nevinu ,ne oni vám vinu.A když člověk nerozumí .Jsou to g…….Přítel tam taky zhubnul 15kilo.Opravdu hnus .A to chování ! Tehdy tam jel autem napsaným na mě .V přihrádce jsem měla boxera .Musela jsem zaplatit pokutu 300eu. V Německu mě nikdy nikdo neuvidí .Jinak tady je to stejný ,snídaně ,oběd mezi 11-12 ,večeře v 17hodin .O víkendu večeře rovnou s obědem .Sprcha dvakrát týdně .Ale tak asi jak kde .Lepší se nikam nedostat 😉