obase.cz, vše o vězení

Tři rány jako z děla. Bum.Bum.Bum. Ve chvíli se rozráží katr a už jen slyším řev. Lekl jsem se, div mi textil zůstal suchý. “Okamžitě ven z cely .Jedem, jedem. Tak dělej, slyšíš, makej!“  Nevím, která bije. V cele rachot, jakoby někdo rozbíjel nábytek . Po pár minutách mi to dochází. Hledá se „kontraband“ Měl bych být v klidu. Drogy jsem niky nebral, utéct nehodlám, telefon nevedu. Přesto ve mně něco hlodá. Sedím s dealerem, co když…Moje černé myšlenky ve vteřině rozmetá povel „DOVNITŘ“ Následuje striptýz a když je vše ok, tak úklid té spouště. Tady mi to nevadí, stejně není co dělat. Budíček, snídaně, kniha, oběd, kniha, cvičení, večeře, kniha a pokus o spánek. Den za dnem.

….O pár dní později…..

Mít tu moc vrátit čas, zvrátit některá rozhodnutí. Nebo jen mít tu moc stát se cigaretovým kouřem. Fouknout a zmizet skrze mříže  ven. Na vzduch. Na svobodu. Cítíte ze mě lítost? Cítíte správně. Nebudu honit machra. Je to součást života za zdmi. Přemýšlíte. Taťka asi kouká na hokej, ačkoliv dostáváme šišku. Mamka někde brázdí vycházkovým tempem. A co dělá ten můj miláček. Beru do rukou fotky a vzpomínám, jak nám bylo vždycky a všude dobře. V kině, na bazéně, při hledání  pirátského pokladu, u našeho tradičního pohádkového pikniku, prostě všude. Je mi ouzko. Bolí to. Můžu si za to sám. Kdybych nebyl idiot a nechoval se jako blbec, nejsem teď tady. Byl jsem , hrál jsem si na mistra světa a tohle je výsledek. Ještě tak dvě stě víkendů a bude líp. Snad. Teda pokud se změním a nedopustím se sem vrátit. Co zbývá? Víra. A hlavně chci a musím. Chci zase jednou zvednout nad hlavu kus toho svého srdíčka, co chodí po světě.

……O pár dní později…..

Přišel dopis! Kdo to píše­? Co zase chce? Joo tak přesně taková by byla reakce venku. Ale tady? Jste štěstím bez sebe. Kor když dopis, respektive jeho obálka postrádá jakoukoliv výzdobu v podobě barevného pruhu. Kéž by těch dopisů bylo víc. Nicméně tento dopis je speciální. Od svého nástupu jsem si přál dvě věci na světě. Jednak aby co nejméně utrpěl můj vztah se synem, který jsem léta budoval a je to snad jedinej člověk na světě, kterému jsem nelhal. A pak. Aby mi odepsala máma. Rok a půl jsem jí neviděl, nebyl s ní v kontaktu. Však víte proč. Beru dopis do ruky a vidím podací poštu. Oči mi sjíždí na písmo. Ano je to od mamky. Ale co teď. Bojím se to číst. Dávám dopis pod polštář. Jedna noc, druhá, třetí. Třicet šest hodin s jedinou myšlenkou. Nic, vyndávám dopis a otáčím na poslední stránku. Tam stojí „TVOJE MAMINKA“ Oddech jsem si a dávám se do čtení. MAMKO DĚKUJI.

…..O pár dní později…..

Startují výprodeje. Je toho plné rádio. Slevy až 80%. Zásadní informace pro mě. No. Půjdu nakupovat asi ve čtvrtek. Do kantýny. Pro jeden toaleťák, žiletku a obálky se známkami. Z chuchvalců prachu na zemi, z pavučin na stropě, plísni v rohu se mi dělá zle. Když se k tomu přidají dvě prasata, kterým co upadne od huby, zůstane ležet na zemi, je výsledek jasný- pobyt ve chlívě. Konečně dostávám po 14 dnech do ruky koště a můžu uklidit. Při vylévání kýblu se mi probouzí dávící reflex. A takhle to tady chodí. Jste zvyklí na pořádek, smiřte se , že máte pouze dvě možnosti. Buď se naučíte žít jako prase nebo budete denně uklízet. Pak je tu ještě třetí možnost. Mlátit zbylou posádku tohodle luxusního ubytka tak dlouho, než se naučí uklízet. Upřímně..k té třetí variantě nemám daleko. Jo, omlouvám se vepříkům.

….O pár dní později….

Má neustálá urgence vychovatelů nese ovoce. Konečně po čtyřech týdnech za mnou přišel speciální pedagog. Konečně se řeší mé setrvání tady. Nechce se mi jet eskortou pryč. Absolvovat minimálně další měsíc jako bezprizorní číslo v kartotéce. Možná to tak dopadne, ale mám alespoň naději.