V roce 2024 se české vězeňství potýká s hluboce zakořeněnými problémy, které negativně ovlivňují fungování systému, životní podmínky vězňů i pracovní podmínky zaměstnanců. Ačkoli opakovaně zaznívají výzvy k reformám, realita ukazuje, že konkrétní kroky jsou minimální nebo zcela chybí. Zde uvádíme podrobný rozbor klíčových problémů, s nimiž se vězeňství a trestní politika v ČR aktuálně potýkají, spolu s možnými doporučeními, která by mohla přinést zlepšení.
1. Přeplněnost věznic: Vysoký tlak na kapacity a narušení lidské důstojnosti
České věznice jsou v roce 2024 přeplněné, což způsobuje vážné problémy jak pro samotné vězně, tak pro správu vězeňských zařízení. Mnoho věznic dlouhodobě funguje na hranici svých kapacit, což má přímý dopad na podmínky, ve kterých vězni žijí. Na celách často bývá více osob, než by bylo z hygienického hlediska žádoucí, což vytváří prostředí s minimálním osobním prostorem, nedostatečným přístupem k soukromí a hygienickým potřebám.
Přeplněnost také omezuje možnosti účasti vězňů na vzdělávacích nebo pracovních aktivitách, které jsou klíčové pro jejich resocializaci. Navíc jsou přetíženi i zaměstnanci vězeňských zařízení, kteří mají na starosti nejen zajištění bezpečnosti, ale i řešení konfliktů a každodenních potřeb vězňů. Výsledkem jsou pracovní přetížení a vyšší riziko vyhoření zaměstnanců.
Možná řešení: Česká republika by mohla ulevit vězeňskému systému prostřednictvím investic do rozšíření vězeňských kapacit, modernizací stávajících zařízení nebo větším využitím alternativních trestů. Přijetí opatření, která by umožnila odsouzeným s nižšími tresty vykonávat alternativní formy trestu mimo vězení, by také mohlo snížit tlak na kapacity.
2. Nedostatečné využití alternativních trestů: Promarněná šance na efektivnější systém
Navzdory tomu, že se alternativní tresty, jako jsou veřejně prospěšné práce, domácí vězení nebo elektronický monitoring, osvědčily v řadě zemí, v České republice jejich využití zůstává zanedbatelné. Komplikované administrativní postupy, chybějící infrastruktura a nedostatečná legislativní podpora znamenají, že tyto tresty nejsou reálně dostupné pro většinu pachatelů. Často tedy dochází k tomu, že i pachatelé méně závažných trestných činů končí v přeplněných věznicích, čímž se zbytečně zvyšuje jejich přeplněnost a zatěžuje rozpočet.
Možná řešení: Urychlení administrativních procesů pro udělování alternativních trestů, zvýšení investic do technologií pro elektronický monitoring a vybudování systémů, které usnadní dohled nad alternativními tresty, by mohlo výrazně zlepšit situaci. Inspiraci by Česká republika mohla čerpat například ze skandinávských zemí, které jsou v oblasti alternativních trestů daleko vpředu.
3. Nedostatečná příprava vězňů na návrat do společnosti: Reintegrační programy v krizi
Současná reintegrační politika je neefektivní a nedostatečná. Vězni po propuštění čelí vážným problémům při pokusech o návrat do běžného života. Vězeňský systém nedokáže poskytovat dostatečně kvalitní přípravu na propuštění, což vede k tomu, že mnoho bývalých vězňů nemá po opuštění vězení dostatečné dovednosti a podporu k tomu, aby se znovu začlenili do společnosti. Výsledkem je vysoká míra recidivy, která způsobuje další zatížení vězeňského systému i společnosti jako celku.
Výstupní programy často chybí nebo jsou pouze formální. Vězni postrádají praktické znalosti, které by jim umožnily najít si zaměstnání, a podpora při hledání bydlení je rovněž minimální. Mnozí se proto dostávají zpět na okraj společnosti, čímž se zvyšuje riziko opětovného spáchání trestného činu.
Možná řešení: Zavedení komplexních reintegračních programů, které by se zaměřily na vzdělávání a praktické pracovní dovednosti, by mohlo vězňům pomoci v návratu do společnosti. Spolupráce s neziskovými organizacemi, které se zaměřují na podporu bývalých vězňů, by také mohla přispět ke snížení recidivy.
4. Nedostatek psychologické a zdravotní péče: Ohrožení fyzického i psychického zdraví
Psychologická a zdravotní péče ve věznicích je na kriticky nízké úrovni, což má vážné důsledky pro zdraví vězňů i pracovníků. V mnoha zařízeních chybí odborníci, kteří by poskytovali potřebnou podporu vězňům s psychickými problémy. Nedostatek zdravotnického personálu a nedostatečné kapacity pro psychologickou péči znamenají, že se zdravotní potřeby vězňů často odkládají nebo zanedbávají. To nejen zvyšuje riziko eskalace psychických problémů, ale také ohrožuje celkovou bezpečnost ve věznicích.
Vězni s chronickými zdravotními problémy často čekají dlouhé týdny na základní lékařskou péči, což může vést ke zhoršení jejich zdravotního stavu. Nedostatečná péče zvyšuje riziko násilí a konfliktů mezi vězni, čímž se zhoršují pracovní podmínky zaměstnanců a zvyšuje tlak na zabezpečení.
Možná řešení: Zajištění dostatečného počtu zdravotnického a psychologického personálu ve věznicích a zavedení standardů pro minimální péči by mohlo přispět k bezpečnějšímu a zdravějšímu prostředí. Investice do programů prevence psychických problémů by mohly z dlouhodobého hlediska snížit výskyt násilných incidentů.
5. Nerealizované legislativní reformy: Zůstáváme u slibů
Ačkoliv se vláda zavazuje k reformám, skutečný pokrok je minimální. Český vězeňský systém zůstává převážně represivní a jen málo se zaměřuje na rehabilitaci nebo prevenci recidivy. Trestní politika se stále opírá spíše o izolaci než o reintegraci, což má za následek přeplněné věznice a vysokou míru recidivy. Slíbené reformy buď zůstávají neuskutečněné, nebo jsou prováděny jen v minimálním rozsahu, což nestačí na vyřešení zásadních problémů.
Možná řešení: Vytvoření závazného plánu reformy s jasnými cíli, termíny a finančním zajištěním by mohlo přispět k přehodnocení současného přístupu k trestní politice. Podpora ze strany odborníků na trestní politiku a neziskových organizací by navíc mohla posílit efektivitu reformních kroků.
6. Nízký zájem veřejnosti a kontrolních orgánů: Přehlížení systémových problémů
Situace českého vězeňství trpí i tím, že ji média a veřejnost většinou ignorují, což oslabuje tlak na vládu a vedení vězeňských zařízení. Nedostatečná veřejná kontrola umožňuje, aby problémy jako přelidnění a špatné podmínky přetrvávaly bez zásadních změn. Tato pasivita veřejnosti a absence efektivní kontroly také znamenají, že vláda nepovažuje reformu vězeňského systému za prioritu.
Možná řešení: Zvýšená transparentnost a zapojení nezávislých organizací a médií do monitorování podmínek ve věznicích by mohlo vytvořit tlak na zlepšení situace. Spolupráce s veřejnými organizacemi, které by zajišťovaly dohled nad podmínkami ve věznicích, by mohla přispět k dosažení lepších standardů a větší odpovědnosti.
Závěr:
Vězeňský systém České republiky je v roce 2024 stále v krizi, která vyžaduje okamžitou pozornost a řešení. Bez zásadních reforem a investic do modernizace bude české vězeňství i nadále trpět přetížením, nedostatečnými podmínkami pro vězně a nepřipraveností na skutečnou resocializaci. Pro dosažení efektivnějšího a humánnějšího systému je potřeba změnit dosavadní přístup a prioritizovat řešení, která povedou k dlouhodobé udržitelnosti a vyšší bezpečnosti jak pro vězně, tak pro společnost jako celek.
