Celá moje kauza začala na jaře roku 2017, kdy jsem byl v německém městě Ettlingen v obchodu s drogérií zadržen jako podezřelý z krádeže. Na místo přijela policie. Žádné kradené zboží jsem neměl, u sebe v batohu jsem měl akorát teleskopický obušek, ktetý je v Německu, na rozdíl od ČR, nelegální. Obušek mi byl zabaven, dostal jsem 100 Euro pokutu, ktetou jsem na místě uhradil, a tím pro mě celá věc skončila.
Asi rok poté mi začaly na adresu trvalého bydliště chodit obsílky. Problém byl, že v tu dobu jsem na adrese již reálně nedržoval. Za to tam dodnes bydlí můj otec, který se jmenuje stejně jako já. Na dopisech ze státního zastupitelství a následně ze soudu v Ettlingenu nebylo nikdy uvedeno žádné datum narození, tudíž dopisy přebíral můj otec, ne já. Dopisy navíc byly psány převážně německy, bez českého překladu. Výsledkem bylo, že jsme pořádně nevěděli, čeho se dopisy týkají a některé z nich jsem ani vůbec nečetl.
Nicméně, jak jsem zjistil až mnohem později, šlo o obvinění z krádeže, předvolání k soudu a rozhodnutí od soudu. Soud mě tímto způsobem potrestal pokutou cca 2 tisíce Euro, podmíněným odnětím svobody a povinností hlásit se každý týden u probačního pracovníka v Ettlingenu. Ettlingen je město vzdálené asi 700 km od Prahy, kde bydlím. Já v Německu nemám žádné bydliště, práci, příbuzné, prostě nic… Přibližně rok po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí soud ještě rozhodl o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný. To bylo někdy v létě 2021.
V září 2021 jsem byl lustrovám policií v Dortmundu kvůli špatnému parkování. Tam bylo zjištěno, že je na mě vydán zatykač, a byl jsem okamžitě převezen do vězení na výkon trestu. V tu chvíli jsem ještě netušil, o co jde. Neměl jsem právníka, neuměl jsem Německy. Naštěstí se domluvím alespoň anglicky, ale přestože většina pracovníků tamní vězeňské služby také mluví anglicky, moc se k tomu neměli.
Nejdřív jsem byl přes 3 týdny v JVA Dortmund, kde jsem čekal na převoz poblíž Ettlingenu. Po celou dobu, dokud jsem nebyl převezen, jsem nevěděl, za co jsem uvězněn. Nebylo mi to sděleno. 23 hodin denně jsem byl zavřený na cele cca 3×2 metry. Naštěstí jsem tam měl alespoň televizi a byl jsem na cele sám. V tu dobu bylo nutné být po nástupu 2 týdny v karanténě, pak následoval přesun na jinou celu, kde už jsem si musel za televizi platit každý měsíc 15 Euro. Telefonovat příliš nešlo, nechali mě jen na začátku a pak přibližně jednou týdně. S tím, že jsem nevěděl, co se bude dít, a nutně jsem potřeboval pomoc z venčí. Vše, co jsem potřeboval, byl hrozný problém a stálo to spoustu nervů a dohadů. Co se týče programu, budík vždy cca v 6 hodin, snídaně, oběd mezi 11 a 12 hodinou a večeře kolem 17 hodiny s tím, že od pátku do neděle se večeře (rozuměj spoustu suchého chleba a k tomu trochu pomazánky, sýru nebo uzeniny) dávala dohromady s obědem. Sprcha byla jen dvakrát týdně. Vycházka na hodinu denně, většinou někdy ráno. Vzhledem k tomu, jak je Dortmund daleko od Česka, jsem nenarazil na jediného Čecha, ale ani Slováka. Vedle Němců tam byli hlavně Turci a Poláci. Moc jsem tam s lidmi nemluvil, jen občas jsem s někým prohodil pár slov anglicky.
Po několika týdnech jsem byl konečně transportován. To je taky zážitek – v autobuse jsou místnůstky pro 2-4 lidi a plastové sedačky jsou při delší cestě strašně nepohodlné. Výslužka na cestu je vždy stejná – litr vody v kartónové krabici, kus ovoce a chléb se sýrem. Jede se od věznice k věznici, kde se vždy někdo vyloží a jiný zase přistoupí. Kolem oběda bývá delší zastávka v nějakém vězení, kdy proběhne oběd.
Cesta do Heimsheimu mi trvala 2 dny. Tam jsem musel znovu absolvovat karanténu. S tím, že jsem měl vyhlídky na následné zlepšení, častější volání, bylo to tam hezčí a mělo jít o otevřený vězení. Program v karanténě byl obdobný jako v Dortmundu. Jen televizi už jsem neměl. Ale zlepšení nepřišlo. Alespoň jsem se konečně dozvěděl, že jsem zavřený na 8 měsíců kvůli údajné krádeži, na kterou jsem si nepamatoval, ale spojil jsem si jí s událostí v Ettlingenu, o které jsem psal výše. Každopádně když mi skončila karanténa a měl jsem jít na standardní oddělení, při výměně prádla mi bylo oznámeno, že budu zase přesunut – zpět k Dortmundu, prý někam do Bochumi. Tak jsem čekal další skoro týden, než jsem byl znovu převážen. Cesta tentokrát trvala 3 dny, kdy jsem se například potkal i s na doživotí odsouzeným vrahem. V pohodě.
Skončil jsem ne v Bochumi, ale v JVA Castrop Rauxel, což je věznice s nižší ostrahou pár kilometrů od Dortmundu. Hned od první chvíle to tam bylo lepší než v Dortmundu nebo Heimsheimu. Šlo o areál s parkem a asi 15 budovami. Zůstaly mi všechny moje věci kromě peněz a mobilu. Zezačátku jsem šel, stejně jako všichni ostatní, do oddělení pro nováčky, kde se čeká cca 5 dnů, než vás dají dál. Tady nejde chodit volně po areálu, ale alespoň jsou nonstop otevřené dveře od cely, resp. od pokoje, kde je každý sám. To a volně přístupná sprcha je samo o sobě velké zlepšení.
Po těch 5 dnech jsem byl poslán ven s tím, že se mám „ubytovat“ v domě číslo 11. Tak jsem vzal věci, vyrazil ven a tam jsem po více než měsíci potkal prvního Čecha. Hned jsem si všiml, že po obvodu vězení je čtyřmetrový plot s ostnatým drátem nahoře. Ubytoval jsem se a pokecal s českým kolegou. Rozdíl oproti předchozím zařízením byli ten, vedle volného pohybu, že člověk musel být déle na nohou, protože se vždy kolem 9 večer musel hlásit při sčítání na baráku a stejně tak kolem 7 ráno. Upřímně, to pro mě bylo trochu nepříjemné, protože i když to tu bylo lepší než v jiných věznicích, pořád jsem byl jen ve vězení. Telefonování zde taky nebyla žádná sláva, protože do Česka vyšlo asi na 50 eurocentů za minutu. S tím, že jsem ze svých peněz vyfasoval 50 Euro, což měly být první a poslední peníze až do propuštění.
Naštěstí jsem měl díky spolubydlícímu vězni možnost neoficiálního volání, čehož jsem hned využil. Konečně jsme si pořádně popovídali s přítelkyní. A jelikož jsem mohl volat jen večer a potřeboval jsem s ní mimo jiné řešit právníka, nikomu jinému jsem první dny ani nevolal. Žádný právník se ale bohužel mého případu nechtěl ujmout. Já jsem věc nemohl řešit osobně. A když jsem žádal o poomoc pracovníky vězeňské služby včetně sociálního pracovníka a psychologa, bylo mi řečeno, že mi nijak pomoct nemůžou a že mi ani nemůžou dát žádný seznam právníků, ze kterého bych si alespoň mohl některého vybrat a kontaktovat ho. Neměl jsem naději na žádnou právní pomoc. Pak věci nabraly rychlý spád, když jsem se dozvěděl, že útěk z vězení v Německu není trestný čin, a já se tedy rozhodl utéct. Udělal jsem to hned druhý den po ranním sčítání. Přitom jsem dbal na to, abych neodnesl nebo nezničil žádný majetek vězení. Přelezl jsem plot a cestoval vlakem přes celé Německo až do Čech. Zajímavá zkušenost. Z vězení jsem utekl po cca měsíci a půl.
Udělal jsem to především proto, abych měl konečně možnost domluvit se s nějakým obhájcem, protože jsem byl přesvědčený, že jdem nevinný, a abych se mohl nechat očkovat proti covidu, což bylo ve vězení rovněž nemyslitelné. Obojí jsem udělal a pak čekal, co se bude dít. Samozřejmě jsem také chtěl být de svojí přítelkyní a rodinou. Asi po 3 měsících za mnou přišla kriminálka a začalo se řešit v Česku, zda mě vydají, nebo ne, a zda je trest uznatelný u nás.
Řízení se táhlo přes půl roku, protože jsme s mým advokátem podali odvolání a odpory v Německu. Vydán jsem nebyl a dále se čekalo, jak rozhodnou tam.
Nicméně i přes tuto situaci jsem v září zase cestoval do Německa. Opět jsem měl konfrontaci s policií kousek od Berlína. A zase jsem byl hned převezem do vězení. Po necelém týdnu mě začali převážet směr Dortmund, kde jsem byl chycen loni. Tentokrát převoz trval celý pracovní týden a skončil jsem v Bochumi, v jednom z nejhorších Německých vězení. Dá se to srovnat s Dortmundem, s tím rozdílem, že jsem neměl televizi a bylo nemyslitelné jí získat. Jediná možnost byla koupit jí za 1500 Euro, což mi za to nestálo. Jinak zase 23 hodin denně na cele, jedna hodinová vycházka a všechno problém. V každém případě tentokrát jsem již měl právníka a byla podaná odvolání. Bohužel, soudy vše zamítaly. Uspěli jsme až na poslední chvíli v půlce listopadu, kdy nakonec soud uznal naše důvody a nařídil moje okamžité propuštění. Kdyby to i v tuto chvíli zamítl, musel bych si dosedět celý trest, s tím že jako útěkář jsem měl minimální šanci na podmínečné propuštění po 2/3 trestu. Pak by šlo podat už jen ústavní stížnost, resp. odvolání k evropskému soudu pro lidská práva, ale tam by trvalo řízení roky.
Nakonec jsem tedy byl propuštěn, ale i tak jsem byl ve vězení celkem 3 a půl měsíce. Teď mám nárok na odškodnění, které ale bude menší než výdaje, které jsem měl za dobu mého uvěznění, nemluvě o ztrátě svobody a ostatních následcích, které už mi nikdy nikdo nenahradí. Za ty 2 měsíce, které jsem tam teď strávil, jsem shodil skoro 15 kilo, to podle mě mluví za vše.
Říká se, že vězení v Česku je horší než v Německu. Já jsem v českém vězení nikdy nebyl, tak to asi nemůžu úplně dobře posoudit. V každém případě ani německé vězení rozhodně není žádná sláva. 23 hodin denně na cele, málo jídla, málo hygieny, problematická komunikace s rodinou. Navíc je Německo strašně byrokratické, více než ČR. Co je však v Německu lepší – větší soukromí na cele a fakt, že jsou tam také otevřené věznice, kde se dá volněji pohybovat, komunikovat s rodinou a třeba i pracovat, když má vězeň v okolí vlastní práci. Takové vězení je třeba JVA Castrop Rauxel. Pro mě osobně to tam však žádné zvláštní výhody nemělo, protože mám bydliště i rodinu přibližně 700 kilometrů odtamtud, v Německu nepracuji a ani jsem neuměl mluvit německy. Pro mě tam byl jediný benefit, že se odtamtud dalo snadněji utéct. Všeobecně si myslím, že není žádný velký rozdíl mezi vězením v Německu nebo Česku.
10 komentáře v “Reálná zkušenost z německého vězení”
Kamila
(3.1.2023 - 10:41)No drsný příběh tedy .Kdysi se muj ex pritel dostal do vazby v Německu za stejnou věc jako vy .Nikoho nezajímalo co je pravda a co ne .Tam prý vy musíte dokázat svoji nevinu ,ne oni vám vinu.A když člověk nerozumí .Jsou to g…….Přítel tam taky zhubnul 15kilo.Opravdu hnus .A to chování ! Tehdy tam jel autem napsaným na mě .V přihrádce jsem měla boxera .Musela jsem zaplatit pokutu 300eu. V Německu mě nikdy nikdo neuvidí .Jinak tady je to stejný ,snídaně ,oběd mezi 11-12 ,večeře v 17hodin .O víkendu večeře rovnou s obědem .Sprcha dvakrát týdně .Ale tak asi jak kde .Lepší se nikam nedostat 😉
Vojta
(3.1.2023 - 12:06)No ty musíš být opravdu dement že se vrátíš do Německa kde si utekl z vězení a ještě k tomu jsi byl v pátrání. Ach jo. To je ta těžká debilita Čechů!!!!!
obase.cz
(3.1.2023 - 18:45)Každý národ má svoje blbce. Ale jen Češi se za blbce považují dobrovolně.
Patriot
(2.6.2024 - 11:29)Dost drsná zkušenost a skutečný cvok, když mu to jednou nestačilo a jel do Německa znovu.
Dana
(3.1.2023 - 15:39)Dobrý článek
Karel Peer
(12.1.2023 - 15:39)Ty jsi kamaráde asi upadl na kebuli když si myslíš že není rozdílu mezi věznicemi v Česku a Německu. Fňukáš jak bába a odsedel jsi 3.mesice. Co mají říkat ti,co v této svobodné a právní zemi dostanou 2.roky za čokoládu? Kolik Němců zlodejicku jsi tam potkal? Žádného,viď? Čau. Peer Karel
Milos
(11.8.2024 - 21:10)Ja taky sedel v Nemecku a fakt neni o co stat.Dobry je Svycarsko a severske zeme
Ivana Malikova
(26.4.2024 - 16:25)Ahoj pred tydnem zatkli moji holku v nemecku, byl nani vydany zatikac, za jak dlouho ji muzou eskortovat do cech? Dekuji
obase.cz
(3.5.2024 - 21:02)Dobrý den. Počítejte cca 30 dní. O.
Milos
(18.5.2024 - 18:52)Ja sem sedel ve vice zemi v Evrope a nikdo me nikam neeskortoval .Ani jsem o to nestal