obase.cz, vše o vězení

Před několika měsíci se na nás obrátil jeden človíček čekající na nástup trestu odnětí svobody s tím, že by chtěl dát času v base nějaký smysl a jestli může pomoci. Nakonec z toho vznikla zajímavá spolupráce a máte tak možnost, podívat se do basy očima někoho, kdo tam je poprvé  a vše co prožívá je tak velmi intenzivní. Martinovi texty nejsou nijak redakčně upravovány ani kráceny. S jeho souhlasem užíváme i jeho pravé jméno. Tedy tady je první díl.

PROLOG

Vedl jsem relativně řádný život, asi do třiceti. Dobré rodinné vztahy, mraky kamarádů, úspěšný ve
sportu, obchodování s komoditami. Paráda, skvělé výnosy, drahá auta, krásné bydlení, cestování.
V tu chvíli přišla první chyba. Peníze se staly alfou omegou a s jídlem roste chuť. Jeden investor,
druhý, třetí….dvacátý. A pak rána z čistého nebe. Ze stovky na nulu. Mohlo by se to zdát jako fajn
název pořadu vysílajícím o brzdovém systému aut. Ne. Realita.

Následoval útěk, rozpad rodiny, návrat…. Policie, řešení, jak vrátit peníze – a zde další kámen úrazu.
Další půjčené peníze na „investice“, jež by zajistily mou očistu.
Nula, propadl jsem se dál do bahna. Neměl na alimenty, na rohlík. A pak už jen další podvody. Třeba i
na to, abych mohl jet za synem. Nakonec to odnesla, máma. Vytáhl jsem z ní peníze na koupi auta,
ona se těšila a já se rozhodl to dát na jednu kartu. Jak to dopadlo, asi psát nemusím. Zůstal mi jen
syn. Zatím.
To byla poslední kapka. Rychlý telefon po ose advokát-státní zastupitelství. Po čtyřech letech soudů a
výsledku v nedohlednu chci co nejdřív trest. Zasloužím si ho. Venku už neumím fungovat. Nic nejde.
Chci dohodu, odpykat si trest, pokusit se napravit vztahy s nejbližšími, které jsem poškodil a hlavně:
změnit svoje priority, způsob myšlení a fungování. Tím hlavním důvodem je ten, koho miluji nejvíc,
syn. Ten, který mě na dálku třikrát zvedl ze železničních kolejí.
Je to tady. Bum Šest a půl let natvrdo. Šok? Vysvobození? Peklo? Nevím. Vím jen, že je to jediná cesta
a já chci dojít do cíle.
≠ To není hastag, to je mříž. Martin A., 37 let
Je mrazivé ráno. Jako by symbolizovalo, co mně čeká. Ano. Dnes je ten den. Den, kdy na dlouhou
dobu uvidím šťastně hrající si děti v parku, tramvaj. Poslední den, kdy přijdu do krámu a řeknu:
„Prosím, dvacet známek na dopisy.“ Prodavačka se na mě podívá na co asi v dnešní digi době dvacet
známek, a tak si říkám. Víte, ono je jedno místo, odkud mejl nepošlu. Sedám na vlak, poslední dvě
hodiny na svobodě, poslední telefony, poslední kebab.
Jsem tady a čekám. Najednou se ozve „Kam s tím kufrem? Na dovolenou?“ Jasně, říkám si. Aspirujete
na vtip roku. Klasickej proces, šacovačka, svlíkačka a šup na celu.
Chtěl jsem to, ale přišel šok. Místnost 3×4 metry, mříž, olověné dveře, okénko u stropu. Rezavá
postel, plechový rošt, matrace ze tří polštářů, špína, brouci, pavučiny, počmárané zdi, vyrytá jména
do omítky a nápis – vítej v pekle!
Beru do ruky fotky syna a už to na mě jde… Musím dýchat zhluboka. Právě ten omezený kontakt
s ním bude těžká zkouška. Ano chci uspět! Právě kvůli němu! Jdu cvičit. Musím. Jinak se z toho
zblázním…
…. o pár dní později…
Kolikrát jsem si v životě řekl – kéž by šel zastavit čas. No, nejde to. Jedno místo ale existuje – basa.
Jsem asi trochu jiný vězeň. U soudu jsem to záměrně vzdal. Nechtěl jsem už oddalovat nezvratitelné.
Roky běžely, život utíkal, ale budovat nic nešlo. Nešlo navázat přátelství, protože stejně tak jasné jako
trest bylo i to, že brzy skončí.
Posledních šest týdnů jsem strávil na druhém konci republiky. Daleko od všeho a všech. Takové malé
vězení jen s tím rozdílem, že můžete jít ven, nakoupit, navštívit někoho nebo něco. A to doporučuji
všem.
Můžete mít vztahy jakkoli pokroucené, udělejte max. proto, abyste je vyžehlili. Jasně, jedna návštěva
to asi určitě nespraví, ale dost možná to bude jediná možnost, jak být v kontaktu se světem. Já to
udělal – nebylo to lehké, třikrát jsem se otočil u autobusu, ale nasedl jsem. Myšlenkami mimo,
nevnímám cestu. Jen přemýšlím, co přijde. Jsem na cestě na svou nejtěžší schůzku v životě. Za svou
tchýní. Za člověkem, jehož dcera utrpěla mými činy asi nejvíc. Za člověkem, který mou bývalou ženu,
o které jsem si myslel, že budu do smrti po jejím boku, přivedl na svět. Kdo víc by mě měl nenávidět.
V tuhle chvíli chlap ztratí „koule“. Výsledek? Nemohu soudit po pár dnech v base, ale myslím si, že
právě tahle schůzka mi možná zachrání život. Ta žena je skvělá a hlavně. Mého syna miluje minimálně
tak, jako já. Můžu ji psát, volat. To je tom, co mě drží při smyslech.

Netuším, co řekne na můj desetistránkový elaborát, ale pro mě to byla dvě odpoledne s propiskou
v ruce. A kdoví, třeba se okruh v rodině rozšíří. Jdu psát mámě, tátovi….
Tak mám za sebou své několikáté poprvé. První stěhování, vycházka, obchod. Konečně mě dali pryč
z té špinavé díry. Ne, nejsem ve tříhvězdičkovém hotelu, ale tady si člověk váží i maličkostí. A hlavně.
Nejsem na cele sám. Napoprvé jsem měl štěstí. Dealer drog lapen Interpolem. Venku bych si řekl –
panebože. Tady jste za to rádi. Alespoň je o čem si povídat.
Po pěti dnech první vycházka. Jsou tři stupně a v pantoflích to není zrovna balzám, ale zato jsem
dostal alespoň vaťák. Khaki je teď v módě, takže jdeme s dobou. Nenuceně, přirozeně.
Dealer drog chycen Interpolem, bitkař eskortovaný z Londýna, závodník bez řidičáku, který zásadně
sedá za volant posilněn alkoholem. A já. No, člověk si tady vybírat nemůže.
A právě v tomhle „kotci“, protože ten výběh jinak nazvat nejde, dělám svůj první obchod. Bez
smlouvy, bez právníků, bez jakýchkoli záruk. Ještě, že mám ten tabák. Kuřák bez cigára by v mrazu
prodal snad i poslední kus oblečení.
….. o pár dní později…
Dělení, dělení, dělení. Čtete správně. Dělání jsem na mysli neměl. Ani jsem nechtěl notovat známou
píseň z ještě známější pohádky v čele s Honzíkem Čenským a Ivkou Andrlovou. Zaprvé tady není co
dělat, zadruhé jsem měl opravdu na mysli dělení. Tady je třeba dělit. Zažádáte si o karty, dostanete
člověče nezlob se. Zažádáte o polštář, dostanete kus smradlavého molitanu, chcete knížku, dostanete
cenzurovanou literaturu ze sedmdesátých let.
Ale berete, co je. Musíte. A navíc, jste za to rádi. Je to všude, na každém rohu.
O mém „vietnamském kamarádovi“ jste už slyšeli. Jo, ten, co ho chytil Interpol. Dostali jsme možnost
sprchy. Připadám si, jak kdybych šel na očistu před ortelem smrti. Snažím se na to nemyslet. Co mě
tam čeká. Jo, teď všichni čekáte historku o mýdle. Ne nic takového. Studená voda, očekávání sprchy
v teplé vodě jsou ty a tam. Teplou vodu pouze připomíná červená tečka na tlačítku sprchového
mechanismu. No co, jsi v base. Můj „kámoš“ je ale značně rozladěn. Neodpustí si poznámku a je
jedno , že česky umí jako já svahilsky. “Pan velitel, ta sprcha studená, cold!“. Pan velitel samozřejmě
neváhá vrátit úder, samozřejmě slovně, nejsme v Kambodži. „Jo panáčku, tady nejseš na wellnes.
Kdybys prodával vietnamský hadry a ne drogy, tak tady nejseš.“ Personál opodál padá smíchy a
upřímně, já mám co dělat, abych to na sobě nedal znát a taky se ze mě náhodou nestal terč…. Terčem
v kriminále – to je fakt jen pro opravdové fajnšmekry.
….. o pár dní později….

Tady je to fakt jak bonboniéra Foresta Gumpa. Nikdy nevíš, co ochutnáš. Koho potkáš, z koho co
vypadne. Tím nemyslím ten společný záchod v našem pokojíčku. Dneska na vycházce přibyl nový
„parťák“. No zrovna toho bych fakt asi spíš nazval spoluvězněm. Roztěkaný frajer, co by mohl být
prezidentem. Všechno umí zařídit, všechno zná, všude byl. A to minimálně dvakrát.
Můj typ jsou drogy a k tomu nějaká ta „čórka“. A kdoví, občas taková krádež může skončit… No, není
třeba to pitvat. To je ta pekelná realita. Snaží se mu vyhnout. Venku by to šlo. Odbočit za strom, pak
vpravo, vlevo a je to. Tady? Tady se chodí dokola na 25m 2. Můj záměr nedostat se s ním do
komunikace je zřejmý. Tady totiž, to povídání je něco za něco. Já řeknu Tobě a Ty zase mě. Nikdy
nevíte, na koho narazíte. Je třeba si střežit soukromí. Nikdy nevíte co a kdo na Vás vytáhne. A dočkat
se toho, aby na Vás někdo vytáhl fotku Vaší rodiny se slovy „takže, tabák, kafe, známky…“, to
nechcete. Zároveň ale nesmíte lhát. Jestli venku má lež krátké nohy, tak tady ještě kratší.

Zrychlím, zpomalím… a už je u mě. „Čau kámo“ zní z jeho úst. „To mluvíš na mě“ říkám. A už se to valí
jako voda z hor. Sprcha otázek, která končí monologem, že rád kreslí portréty a jestli třeba nemám
děti. Zda bych mu nedal fotky, že by je namaloval. A teď si říkáte, co když byl můj úsudek špatný.
Co když mi nakreslí syna, to by byl přeci fajn bonus k dopisu. Ne. Probuď se. Jsi v kriminále. Tady
musíš být ve střehu každou vteřinu.

≠ to není hastag, to je mříž
Martin A., 37 let