obase.cz, vše do vězení

V Říčanech u Prahy proběhla neobvyklá akce, na které se potkali lidé s čistým rejstříkem i ti, kteří si v minulosti odpykali trest. Šlo o součást kampaně Za zdmi předsudků, jejímž cílem je ukázat, že život po výkonu trestu nekončí automaticky pádem na okraj společnosti. Projekt zároveň otevírá veřejnou debatu o reálném fungování vězeňství a o tom, jak snížit návratnost pachatelů zpět do systému.

Návštěvníci měli jednoduchý úkol: odhadnout, kdo z obsluhujících u grilu byl ve vězení. Měli možnost položit jedinou otázku a poté rozhodnout. Záznam akce tvoří základ dokumentu Vězeň – můj soused?. Jedním z účastníků byl Jan Drtina. Ten si na noze nese tetování s podobiznou Václava Havla, což vyvolalo řadu spekulací. „Ve vězení jsem strávil tři roky. Když jsem vyšel, věděl jsem, že se tam už nechci nikdy vrátit. Měl jsem podporu rodiny a to rozhodlo,“ říká dnes Drtina, který pomáhá lidem po výkonu trestu v organizaci Rubikon.

Dokument ukazuje, že lidé často soudí na základě domněnek a naučených představ. Režisér Jan Látal upozorňuje, že dlouhodobé řešení spočívá méně v trestu samotném a více v práci s odsouzeným člověkem: „Samo o sobě zavření do cely nikoho nezmění. Pokud se po návratu ocitne opět ve stejném prostředí, bez práce a bez podpory, výsledek je předvídatelný.“

Podle Lenky Ouředníčkové z Rubikonu právě přijetí okolí často rozhoduje, zda propuštěný zvládne nový začátek: „Pokud společnost člověka odepisuje, dává mu tím signál, že se pro něj nic nezměnilo. A pak se nemůžeme divit, že se vrací tam, odkud přišel.“

Na iniciativě se podílí i Vězeňská služba. Její generální ředitel Tomáš Hůlka potvrzuje, že chce více využívat zkušeností lidí, kteří se dokázali po propuštění postavit na vlastní nohy: „Plánujeme rozvíjet systém peer-to-peer podpory. Kdo si tím prošel a obstál, může být pro současné vězně věrohodnější než kdokoliv zvenčí.“

Podobný projekt proběhl také ve věznici ve Světlé nad Sázavou a další pokračování se připravuje v Pardubicích.