obase.cz, vše o vězení

Autor: Alex Ende

Počátkem roku 2019 zachvátila svět pandemie koronaviru SARS-CoV-2 a byla po následující dva roky celospolečenským tématem č. 1. Všichni ještě máme v paměti zákazy vycházení, roušky, pracovníky v protichemických oblecích, testování, očkování, zadlužování…Spolu s dostupností očkování a s tím, jak virus mutoval do méně letálních forem se zdá, že to nejhorší – alespoň co se týče tohoto konkrétního patogenu – už máme za sebou. Jak ovšem vnímali tuto pandemii odsouzení v jedné z nejstřeženějších věznic v republice, na Mírově?

Informace se k vězňům dostávaly výhradně prostřednictvím televizního vysílání. A televizorem, byť pořízeným na náklady odsouzeného, disponuje na Mírově 99% všech cel. Oproti jiným věznicím zde není omezení v tom smyslu, že by TV byla motivačním činitelem, tzn., že ji mohou mít i ods. ve 2. a 3. PSVD. Za trest ji vedení odebírá jen notorickým narkomanům a extrémním násilníkům. Co ale vedení dlouhodobě nerado, je sdílení informací s vězni. To se projevilo při koronaviru naplno: vychovatelé, dozorci, zdravotníci i ostatní zprvu odmítali odsouzeným o pandemii poskytovat jakékoliv relevantní informace. Až když to někdy v březnu / dubnu 2019 viselo od GŘ na nástěnkách, situace se zlepšila. Ostatně první pandemický půlrok byl pro vězně tím vůbec (lze-li to tak říci) nejlepším, protože GŘ nařídilo povolení jednoho 5kg nárokového „COVID“ balíčku každému ods. navíc. Namísto dvou balíků ročně jste měli tři. A všichni doufali v balíčky další, jelikož COVID-19 trval zhruba dva roky, ale nedočkali se. V prvním covidovém roce byla upřednostňována opatření hygienická nad těmi bezpečnostními, žádné balíčky nebyly kontrolovány standardní procedurou, nýbrž pouze letmo vychovateli. Vzrostl proto průnik rizikových látek a předmětů do věznice. Z dalších kompenzačních opatření lze zmínit navýšení limitu pro týdenní nákup na dvojnásobek, u 2. PSVD to bylo z 1200,- Kč týdně na nějakých 2400,- Kč týdně. Což už jsou peníze, které v kantýně s jejím velmi omezeným sortimentem za týden ani neutratíte. Tudíž tohle benefit příliš nebyl. Co ano, to bylo zvýšení denního časového limitu telefonátů rodině z běžných 20 na 30 minut. Zejména pro ty, kteří volají vícero blízkým každý den, to bylo velmi vítané. V letech 2019 – 2021 však na Mírově nebyl dostatek telefonních automatů pro obsloužení takového množství denně volajících vězňů, na mnohé se tedy nedostávalo, a i když se instalací dalších později (po pandemii) situace zlepšila, byly věci při koronaviru specifické ještě v jiném ohledu.

Odsouzení měli zakázán pobyt ve společných prostorách jako jsou kulturní místnosti (KM), často se to vztahovalo i na chodby. Až do roku 2021 neprobíhaly žádné zájmové aktivity. Vězni z cel, kde se vyskytl koronavirus, byli v karanténě (většinou i s celým zbytkem své cely) buďto na KM, kam přibyly postele, nebo na svých celách. Zdraví odsouzení se s nimi nesměli stýkat, takže pokud chtěl telefonovat někdo z neinfekční cely a na chodbě zrovna telefonoval někdo z cely izolační, musel počkat, až izolanty zavřou. Dezinfekce přístrojů byla jednak v gesci údržbáře, který ráno a večer chodil po celé věznici s barelem etanolu na zádech a sprejoval všechny povrchy, jednak se o ní měli povinnost starat sami odsouzení v rámci svého spádového oddílu. Při příchodu na oddíl, např. ze zdravotního odd., z vycházky či z práce jste měli povinnost dezinfikovat si ruce. U vchodu na každý oddíl bylo k tomuto účelu připraveno Savo proti plísním ve spreji. Stejným způsobem jste museli dezinfikovat telefonní přístroje – tedy i sluchátko, které si přikládáte k uchu. Asi netřeba dodávat, že Savo obsahuje chlornan sodný a další toxické látky a nesmí se používat k dezinfekci pokožky. Vedení asi usoudilo, že etanol se „smí“ pít jen na údržbě a na pracovištích a že bude bezpečnější vězně nutit se poleptat žiravinou. Mně osobně nejde do hlavy, proč se za tímto účelem nepoužíval chloramin, jímž Mírov v prvních pár měsících pandemie disponoval a který byl odsouzeným krátce k dispozici. Potom se ale vytratil. Kvalitní dezinfekční gely na ruce byly zdarma v hojném množství dostupné pouze personálu. Stejně tak obličejové štíty a rukavice. Vězni se směli před nákazou chránit pouze rouškami a respirátory. Trvalo zhruba 7 měsíců, než věznice zajistila všem vězňům jeden FFP2 respirátor na den zdarma. Jiná věc je, že si tento málokdo během trvání pandemie vůbec vyměnil. Jenže to nebyl nikdo sto kontrolovat ani v civilním sektoru, natož v kriminálu. Zprvu se vězňům rozdávaly látkové roušky, které ručně šili skladníci v mírovském skladu z prostěradel. Potom byly povoleny i nano roušky a respirátory. Než se standardem stalo rozdávání FFP2 respirátorů, věznice pár měsíců rozdávala jednorázové nano roušky. Patrně GŘ a Ministerstvo zdravotnictví ale později rozhodlo, že nano roušky se používat nesmějí. Z FFP2/3 respirátorů zůstaly povoleny jen modely bez výdechového ventilu – což dává smysl vzhledem k tomu, že takový respirátor chrání pouze nositele, nikoli jeho okolí v případě, že je nositel sám infekční.

Mírovský vězeň ovšem neměl strach „jen“ ze samotného covidu, ačkoli jeho první dvě tři mutace byly opravdu smrtící. Ještě větší hrůza šla z toho, jakým způsobem s vámi po prokázání infekce na Mírově nakládali. Covid pozitivní pacienti se na lůžkovou sekci zdravotního střediska nevešli, byli izolováni na kulturních místnostech a eskortních celách. V praxi to byly cely po 10 – 20 nemocných a nerozlišovalo se, kdo je kuřák / nekuřák, prvovězněný / vícevězněný, možný objekt napadení / možný pachatel násilí, natož členění podle PSVD. Tito odsouzení nesměli po dobu 14dnů často vůbec opustit tuto celu, takže v nich rostl enormní tlak. Ti, co byli zvyklí si přes návštěvy nebo pracoviště obstarávat alkohol a drogy, najednou nemohli, takže byli agresivní. Personálu to bylo jedno a v té době na minimálně polovině těchto KM a cel nebyl kamerový systém, čili ani žádné důkazy o šikaně a násilí. Některé cely v době covidu přišly o TV, ať už vlastní vinou, nebo prostě proto, že se majitel přístroje odstěhoval. Tito lidé spolu v karanténě zažívali peklo.

Vzorová mírovská cela – takto 99% zbylých cel rozhodně nevypadá

Pracoviště během dvouleté pandemie přestala fungovat jen na chvíli, pracující nesměli práci odříct „jen“ kvůli svému strachu z covidu. A i když bylo všude mimo celu povinné nosit roušky / respirátory, šíření nemoci probíhalo právě přes pracoviště a styk s personálem. Mnoho měsíců totiž byly zakázané jakékoliv návštěvy a tak jediný, kdo mohl virus do věznice zavléct, byl personál. Vychovatelé, sestry, dozorci, mistři. Je pravda, že mnoho ods. si na pracovišti respirátor potají sundávala, ale kdyby ke stejným prohřeškům nedocházelo i na straně personálu, neměli by se jak a čím nakazit. Z hlediska hygienických rizik je na Mírově naprosto nejhorší tzv. „filtr“. To je vykachličkovaná, holá místnost o rozměrech zhruba 5×5 metrů, kam po práci naženou vězně ze všech pracovišť. Zde čekají zhruba 15 – 30 minut, než na ně dojde řada u detekčních rámů, kde se provádí osobní prohlídka. Naráz však dozorci prohlížejí maximálně 3 vězně. Zbytek mezitím čeká uzamčený v této malé místnosti. A když hovořím o „zbytku“, míním tím nějakých 50 – 100 lidí, opravdu hlava na hlavě, je to větší tlačenice, než v Praze v MHD v dopravní špičce. Pak vám respirátory nepomohou. Není divu, že na podobných místech nikdy vedení neinstalovalo kamery, přitom jsou to ale právě tato místa, u nichž se velmi dobře ví, že nevyhovují ani bezpečnostním, ani hygienickým vyhláškám. K násilí tam dochází pravidelně a dozorci skrz takovou masu lidí nic nevidí. A i kdyby viděli…Přeci si papírováním nebudou přidělávat práci. Někteří vězni na tento „filtr“ již upozorňovali hygienu a kontrola přišla. Akorát to dopadlo stejně, jako s každou jinou kontrolou. Kdokoliv přijde do věznice cokoliv vyšetřovat, musí projít přes bránu a bezpečnostní procedury, čili trvá nějakých 15 – 30 minut, než se dostane na místo. To je dostatečně dlouhá doba pro improvizované, dočasné řešení většiny problémů. Vězni ve chvíli, kdy tam kontrola dorazila, nebyli namačkáni v oné místnůstce, ale stáli v úhledné frontě venku na nádvoří, před vchodem, v dostatečných rozestupech. Nikdo nic neřekl, jako by to takhle vypadalo každý den. Každý ví, že když bude mluvit, nebude se mu (slovy jednoho bývalého mírovského VOVT) „hezky sedět“.

V prvním covidovém roce zdravotní oddělení na COVID-19 testovalo kohokoliv se zvýšenou teplotou aj. příznaky. V případě pozitivity byl takový odsouzený umístěn do izolace, dokud mu test nevyšel negativně. Ve druhém covidovém roce se strategie změnila. Nakažený byl umístěn na zdravotní oddělení a do izolace putoval i zbytek celé jeho cely nehledě na to, zda byli nebo nebyli pozitivní. Jestliže byl např. jeden ze 14 lidí z cely shledán pozitivním, zbylých 13 muselo absolvovat 7 i víc dní v izolaci. „Logicky“ nikdo další, vyjma toho jediného, na COVID-19 testován nebyl. Stávalo se tedy, že se před uplynutím sedmidenní karanténní lhůty zjistilo, že onen infikovaný stihl před přemístěním na zdravotní středisko nakazit ještě další lidi ze své cely. Následovalo prodlužování karantény do té doby, než si spoluvězni neuvědomili, že je lepší o svých případných potížích lékařům raději nic neříkat. Lékař jednou za pár dní celu navštívil a ptal se, jestli někomu není špatně. Kdo řekl, že ano, byl mu proveden test na koronavirus. Když si nikdo nestěžoval, nikomu žádné testy již provedeny nebyly a karanténa byla po uplynutí řečené lhůty ukončena. Tato praxe se v polovině roku 2021 opět změnila. Jakmile teď kohokoliv sužují horečky a typické další příznaky covidu, je snaha to jako onemocnění SARS-CoV-2 nediagnostikovat, nedělat žádné covidové testy a raději věc uzavřít jako nachlazení, případně předepsat antibiotika. Mimochodem, jeden z nejhůře dostupných léků na Mírově je už mnoho let obyčejný Paralen (pominu-li léky obsauhující návykové psychotropní látky). Z počátku pandemie benevolence jeho vydávání mírně vzrostla, věci se ale záhy vrátily do starých kolejí. Oficiální zdůvodnění lékařského personálu pro tuto restrikci zní, že „Paralen lze vydat pouze v případě objektivních potíží, nikoli preventivně“. Nicméně jestliže člověka venku začne sužovat horečka a bolesti, prostě si skočí do lékárny a Paralen si koupí. To na Mírově, a ani ve většině jiných tuzemských věznic není možné. Abyste Paralen dostali, musíte absolvovat mnohahodinové čekání v čekárně u lékaře, kde sdílíte prostor 1,5 x 5 metrů s dalšími 10 – 30 nemocnými odsouzenými. Pokud vážně nemocní nejste, je dost pravděpodobné, že po návštěvě ordinace, resp. čekárny lékaře, budete. Jistěže v civilních čekárnách na svobodě je to stejné, tam ale nechodíte, když potřebujete jenom Paralen nebo nějaké vitamíny. Co se jich týče, spadají mezi potravinové doplňky a lékař je až na naprosté výjimky odmítá předepisovat. Vězeň je omezen na předražené doplňky od laciných firem, které nabízí ústavní kantýna. Kde není zdaleka všechno. Navíc platba za tento zdravotnický materiál neprobíhá ze zdravotního, nýbrž z běžného konta, na které se vztahují srážky za VTOS a další poplatky (dluhy, alimenty apod.). Zpočátku covidové pandemie vedení na chvíli umožnilo tyto doplňky v kantýně hradit ze zdravotního konta, záhy to však opět zrušilo. Pokud vězeň nemůže chodit do práce a nemá žádné jiné prostředky kromě sta korun, které dostane jednou měsíčně od státu coby sociální příspěvek, nesmí si za něj koupit vůbec žádné léky, jako je např. Paralen. Ale ani důležitější léky. Musí vše v jediný den do koruny utratit ve vězeňské kantýně.

Velmi podobně vypadaly návštěvy „za sklem“ za časů pandemie i na Mírově

Snaha vězňům aspoň první pandemické měsíce zpříjemnit byla asi dobře míněná, i když covidový nárokový balík nebyl mírovskou, nýbrž celostátní, centrálně řízenou iniciativou (asi aby se vězni nebouřili, jako např. v Bělušicích). Po něm už nepřišla žádná kompenzace. Naopak, vězni přišli skoro o 10 měsíců návštěv, za něž byl jedinou kompenzací „Projekt Skype pro všechny“. To však osobní kontakt nenahradí. Když byly návštěvy výjimečně povoleny, konaly se za sklem, návštěvy se vězňů nesměly dotýkat, všichni museli mít respirátory a zrušena byla také možnost nákupu občerstvení během návštěvy. Tato možnost se navrátila až v pozdních jarních měsících roku 2021. Obzvlášť pro starší návštěvníky však byl nejhorší zákaz se během 4 hodinové návštěvy napít. Později alespoň návštěvám vedení pít umožnilo, vězeň pít nesměl nikdy. I když tedy byly návštěvy v rámci kompenzačního režimu o hodinu delší, nebylo o co stát. Tím spíš, že se odsouzený s návštěvou skoro vůbec přes ono sklo neslyšel. Za hranou legality pak byl nápad jistého člena vedení ohledně toho, jak vězňům od covidového psychického vypětí trochu ulevit. Zkraje pandemie přibyl ve všech televizorech nový kanál (signál je na Mírově veden společnou anténou), kde byly po dobu jednoho měsíce přehrány všechny díly seriálu Hra o trůny. A také film Nespoutaný Django. Překvapilo by mě, pokud by na tuto masovou projekci měla věznice od HBO a Columbie řádně zakoupená práva, ale…Taková praxe je u snímků promítaných v kriminále běžná a přestože jde „jen“ o přestupek, nevysílá to vůči vězňům dobrý signál stran vzoru, kterak dodržovat platné zákony (nejen) této republiky. Nicméně vězni jsou zvyklí, že pro zaměstnance VS zákon neplatí ve stejné míře důslednosti, jako pro ně. A kromě toho je autorský zákon tím posledním, co by chovance mírovského hradu trápilo. Dodejme ještě, že mezi lety 2019 a 2022 došlo ke trojí personální výměně na postu mírovského šéflékaře a dokonce ke čtyřem změnám na postu ŘV. O tom ale třeba zase někdy jindy.

Operativně-eskortní skupina VS ČR; tu mírovskou tvoří vcelku normální kluci