Krátce po útěku mezi veřejností i vězni nechvalně proslulého J. Kajínka se v roce 2002 ředitelské funkce na Mírově chopil plk. Ing. Mgr. Vladimír Lang. Za 17 let svého působení provedl řadu změn, povětšinou k lepšímu. Za jeho éry nebyl Mírov přeplněným místem plným drog a násilí. S tamními podmínkami byli spokojení jak vězni, tak dozorci, kteří pod panem Langem sloužili rádi. Dodnes se mezi nimi jeho éře s nadsázkou přezdívá „Langovy lázně“. Jedním z hlavních důvodů může být to, že pan inženýr dlouhé roky odolával tlaku GŘ VS ČR na navýšení kapacity vězňů; za Langových časů jich nebývalo více, než nějakých 350. A obvykle se jednalo o klidnější, tzv. „výběrové“ vězně, kteří si chtěli jen odkroutit trest. Samozřejmě i tak byla těch opravdu slušných menšina, jenže s typem lidí, kteří dominují např. ve Valdicích, se to nedalo srovnat. Více vězňů a více represí znamená jen více práce pro dozorce, jichž je všeobecný nedostatek nejen na Mírově, ale prakticky po celé republice.
Některé výdobytky, z nichž se vězni na Mírově mohli těšit, neměly v žádné jiné věznici se zvýšenou ostrahou u nás obdoby (částečně s výjimkou věznice v Karviné). Vězni si mohli vybírat z širokého sortimentu kantýny nejen oplatky apod. nezdravá jídla, ale také suroviny, z nichž si na indukčních vařičích, jež byly na každé cele, mohli uvařit normální, lidské pokrmy. Příslušenstvím k těmto vařičům byly tzv. „odkládací skříňky“, kde mohli odsouzení mít uskladněny talíře, pánve, hrnce aj. kuchyňské náčiní. Ne že by bylo vaření pokrmů nutností, protože pokrmy, které vařila, resp. vydávala ústavní kuchyně, byly skutečně kvalitní, chutné a bylo jich hodně. Za zmínku stojí pravidelný přísun ryb – každý vezeň dostával několikrát do roka k snídani celou uzenou makrelu nebo celého uzeného lososa. A ani vepřový či kuřecí řízek se na jídelníčku neobjevoval zdaleka jen na vánoce, nýbž nejméně jednou za dva měsíce. Výborné byly také palačinky, kvalitní proteinové a energetické kefírové nápoje s vitamíny, sýry cottage, ementál, uzeniny, limonády, velké množství zeleniny a ovoce. Na vařičích si vězni pochopitelně směli připravovat v konvici i kávu nebo čaj.
plk. Ing. Mgr. Vladimír lang (uprostřed)
Jedním z unikátů věznice Mírov je dodnes fakt, že televizní přijímač smějí vlastnit odsouzení nehledě na prostupnou skupinu vnitřní diferenciace (PSVD), v níž se nacházejí. Až na notorické násilníky a narkomany mají všichni právo na informace a ukrácení dlouhé chvíle. V jiných věznicích se zvýšenou ostrahou náleží televizor mezi tzv. motivační činitele. Jinými slovy ji smějí mít jen ti s nejlepším chování, resp. ti, které má vedení nejvíce v oblibě (často za „určité“ zásluhy, případně za „starý dobrý“ klientelismus). V tomto ohledu jsou si na Mírově všichni rovni.
Od roku 2018 došlo v celé Evropě ke snížení počtu vězněných osob, proto se umístění ČR v tomto grafu od té doby příliš nezměnilo
Můžete namítat, že si vrazi, násilníci, pedofilé a dealeři zaslouží pouze trpět, ideálně co nejdéle a ještě víc, než jejich oběti. Určitě bychom jim neměli servírovat lososy a zacházet s nimi důstojně. Vždyť to stojí moře peněz! Opravdu? Když uvážíme, že třeba na Mírově už se vězňům dávno nic zvlášť zdravého ani kvalitního neservíje a zároveň si uvědomíme, že výdaje na stravu jsou beztak navyšovány centrálně, něco nesedí. Stojí to víc, je toho méně a je to nekvalitní. Jistě, ceny potravin rostou – a proto jsou rok co rok výdaje (nejen) na ně valorizovány. Teoreticky by tedy kvalita stravy měla zůstávat pořád stejná. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že věznice nenakupují jídlo v běžném supermarketu, ale ve velkoobchodech nebo přímo u výrobců, často jde o obrovské dodávky potravin těsně před expirací nebo o výrobky s vadnou etiketou, které výrobce jinak nesmí v běžném obchodě prodávat.
Také si uvědomme, že většina z lidí, kteří jsou dnes zavření, se dříve či později do společnosti vrátí. Vychová-li nám z nich extrémně represivní vězeňský systém ještě větší sociopaty, máme se právem čeho obávat. Doslova nám ze zlodějů vychovávají naše vlastní vrahy. A z vrahů ještě větší stvůry. Spolu s nedostatkem finančních prostředků na kvalitní resocializační programy a tím, že většina vězňů nemá se svými astronomickými dluhy po propuštění kam jít, z této rovnice poměrně jasně vychází, čím se asi budou živit, jakmile opustí brány věznice. Přitom změna přístupu nic nestojí. Místo vyzdvihování toho, co je na člověku, který asi nikdy v životě nepoznal lásku špatně, místo trestání jej v trestu, by se měla VS ČR ve své koncepci zaměřit na podporu toho, co v odsouzených zbylo dobrého a na tom stavět svou snahu o jejich znovuzačlenění do společnosti. Protože ta v podstatě neexistuje. Čísla hovoří sama za sebe. ČR je se svou 70% recidivou jednou z černých ovcí Evropy, řadí se po bok zemím, o nichž hovoříme s despektem jako o zaostalých. A pak, Česko stále ukládá příliš dlouhé tresty a ty jen dále snižují jakoukoliv šanci na resocializaci odsouzených. Protože čím déle trest trvá, tím větší je šance, že vězeň přijde o sociální vazby na své blízké, kteří by mu po propuštění jinak mohli pomoci najít novou práci a bydlení. Věznice nacpané notoricky se vracejícími kriminálníky a těmi s dlouhými tresty stojí daňové poplatníky ročně astronomické částky – a přitom úplně zbytečně. V množství vězňů na sto tisíc obyvatel je ČR dlouhodobě jedním z pěti nejhorších členů Rady Evropy – vedle Polska, Moldávie, Litvy a Ázerbájdžánu. O Rusku ani nemluvě, s ním se ale srovnávat přeci nechceme. Například norské věznice se svým lidským přístupem dosahují jen 20% recidivy a jejich přeplněnost je jedna z nejnižších vůbec. Lidé se tam nevracejí, i když jsou tamní podmínky vyloženě luxusní.
plk. Mgr. Roman Mišák
Vráťme se však zpátky k Mírovu a jeho ředitelům. Pan inženýr Lang skončil ve funkci na sklonku roku 2019. Důvody nám nejsou známy, možná už měl své roky, možná už nedokázal odolávat tlakům z GŘ, možná obojí. Vystřídal jej plk. Mgr. Roman Mišák, člověk, který na Mírově od r. 1995 vyšplhal po kariérním žebříčku z funkce řadového dozorce až na funkci 1. zástupce ředitele. Mezitím si v období mezi lety 2006 a 2010 dodělal vysokou školu, jinak by totiž kvůli některým změnám v legislativě nesměl pracovat na vyšších pozicích. Potom náhle mezi roky 2018 a 2019 z Mírova odešel a chopil se funkce ředitele ve věznici v Bělušicích. Zřejmě právě tam odkoukal některé z drakonických metod, jež hodlal zužitkovat na Mírově. Pustil se do toho opravdu s vervou. Ihned po svém nástupu mj. zrušil vařiče i odkládací skříňky a nahradil je rychlovarnými konvicemi – jen proto, aby i ty bez náhrady někdy mezi lety 2020 – 2021 úplně zrušil. Z toho, že díky tomu se výdej horké vody na oplachování nádobí a na horké nápoje realizuje prostřednictvím velkokapacitních konvic umístěných na chodbě, mají opravdu „radost“ jak vězni, tak dozorci, kteří u nich musejí čekat, než si každý vodu nabere. A vzhledem k tomu, že od doby zrušení vařičů má každá cela (nejen) na Mírově řadu ilegálních ponorných vařičů (tzv. „ponorka“), nelze předpokládat, že spotřeba elektřiny klesla; ponorky totiž mají odběr v řádu tisíců wattů. Množství vězněných osob na Mírově po nástupu Mgr. Mišáka vzrostlo z původních cca. 350 na nynějších zhruba 450. Cely jsou přeplněné, narostlo také množství konfliktů mezi odsouzenými, společně s množstvím drog, zbraní a mobilních telefonů. Problém je i v tom, že těchto cca. 100 odsouzených nezapadá do profilu typického, „slušnějšího“ vězně z Langovy éry – vesměs přivezli ty nejhorší a nejproblémovější odsouzené z celé republiky. Asi se potom nelze divit, že z Mírova po nástupu Mgr. Mišáka odešla řada kvalitních dozorců, někteří lidé i z vyšších funkcí, včetně několika lékařů. A ti se do věznic shánějí ještě obtížněji než dozorci. Nehledě na to, jak se nové vedení chovalo ke svým zaměstnancům, totiž jen málokdo chce dělat víc práce s o poznání nebezpečnějším a větším množstvím kriminálníků za stejné peníze. Když k tomu namísto zajišťování bezpečnosti zajišťujete rozlévání horké vody apod. nesmysly, je to práce, kterou nechcete dělat. Abychom ale panu Mgr. Mišákovi jen nekřivdili, dodejme, že za jeho působení došlo k rekonstrukci vězeňské zaměstnanecké kuchyně a dokonce i ke koncertu slovenského rapera Ega (je však možné, že v této době již byl pan Mišák zastupován někým jiným).
Je jasné, že některé změny k horšímu mohly nastat tak jako tak, ať už by byl ředitelem kdokoliv. Za něčím mohou stát direktiva z vyšších míst, nicméně to tak podle toho, že se věci mění k lepšímu v momentě, kdy je klíčová osoba mimo službu, nevypadá. Pana Mgr. Mišáka nahradili podle našich informací v letech 2021 a 2022 hned dva lidé. Prvním byl ředitel Vazební věznice v Olomouci, Mgr. Petr Erneker, který byl pověřen zastupováním Mgr. Mišáka v době, kdy tento údajně utrpěl úraz, jenž si žádal několikaměsíční rekonvalescenci. Zastupující ředitel Erneker neměl příliš mnoho času – a možná ani svěřených pravomocí – k provedení nějakých hlubších změn. Avšak jeho působení se zhruba kryje s obdobím, kdy bylo v mírovské věznici instalováno mnohonásobně více telefonních automatů, než tam bylo kdykoliv předtím. Dříve byly pouze na chodbách, nyní jsou i na vycházkových dvorech a v kulturních místnostech. Druhým člověkem, který Mgr. Mišáka na postu ředitele věznice Mírov nahradil, je plk. Mgr. Aleš Friedl. Oba zmínění pracovali nebo nadále pracují v nejvyšším vedení vazební věznice v Olomouci, která je známá svými velmi humánními podmínkami, jež jsou na míle vzdáleny vazebním věznicím, jako je např. ta na pražské Pankráci. Prozatím se zdá, že pan Friedl po několika letech represí Mgr. Mišáka přináší na Mírov tolik potřebnou pochodeň lidskosti. Ostatně, práce s lidmi, a těmi vězni stále jsou, lidskost vyžaduje. Pár měsíců poté, co byl jmenován zastupováním, dostali odsouzení třetí deku a dokonce i bavlněné mikiny, aby jim nebyla zima. To je něco, o čem se jim nezdálo ani za pana Ing. Langa. Takové opatření zároveň umožnilo výměnu vysloužilých kotlů za zcela nové. Nezbývá než si přát, aby pan plk. Mgr. Friedl ve své funkci chtěl setrvat, případně aby mu to bylo umožněno. Domnívám se, že je to v zájmu odsouzených, personálu i svobodných občanů, již se díky tomu, jak se s vězni v jedné z nejtvrdších věznic v republice zachází, nebudou muset tolik obávat jejich propuštění.
Autor Alex Ende
